Pastva pro oči i chuťové pohárky v centru Prahy vám dá zapomenout na šeď všedních dnů a rozšířit obzory.

Jídlo a móda mají mnoho společného. Jdou ruku v ruce. Jste to, co jíte, a jste to, co nosíte. A když se nad tím zamyslíte, pak to, co jíte, ve velké míře odráží i to, co nosíte. Proto zastávám přesvědčení, že pozvání na večeři, stejně jako na módní přehlídku, se neodmítá. Ne když máte slušné vychování. Ne když máte mlsný jazýček. Ne když máte vymetenou ledničku. Co na tom, že si pod polovinou chodů na menu neumíte nic představit?

„Tu máš, ty hajzle jeden vošklivej! To je hnus, velebnosti, kam jsme to dojeli,“ znělo mi v hlavě při pohledu na krevetu odpočívající v pokoji, totiž v pěně z ricotty s artyčoky, zatímco mi bylo naléváno vína. A naliji čistého vína i vám, nezáleží na tom, jestli menu rozumíte nebo ne. Pokud jste na správném místě, je vám vše vysvětleno velmi polopaticky. A mně na večeři v Aldente vše vysvětleno bylo. „Tak holt s pánem bohem do toho…“

Menu, které se mi dostalo pod ruku, by mohlo světovou kuchyní nedotčenému jedlíkovi znít navýsost buržoazně. Jenže buržoazně je to poslední, jak Aldente působí. Ve Vězeňské ulici – tedy co by kamenem dohodil od módního epicentra Prahy – se nacházející malebná italská restaurace působí naopak nanejvýš přátelsky až útulně, s károvanými ubrusy červenobílých barev, jaké jsou k vidění v Itálii na každém kroku, a díly sicilského malíře Alessandra Tamponiho, které ze zdi pozorně dohlížejí na to, aby vám chutnalo.

Po hajzlovi jednom vošklivym, leč delikátním, následovaly těstoviny fregolina s mušlemi a tuňákem, linguae s tuňákem, olivami, kapary a citronem, a nakonec nočky malloredus s mořským ježkem. Zkrátka těstoviny a rýže. Následně přišly na řadu ryby, přesněji pak hovězí pupek plněný máslem z rybích jiker a mořský ďas po Katalánsku.

Každý z chodů byl doprovázen jiným vínem. Každé víno bylo doprovázeno jiným příběhem. Jedno chutnalo po jahodách se smetanou, druhé okouzlovalo vůní čerstvě posečené trávy. Jejich jména jsem zapomněl dříve, než poslední kapka opustila dno sklenice a oblažila mé pohárky, ale chuť si dovedu vybavit stále. Jako dezert jsem měl pak tu čest seznámit se s ananasem alla maureddina a sorbetem z myrty. Piacere di conoscerti!

Ať už tak budete potřebovat chvíli oddechu v milém prostředí, nebo jen zkrátka utéct od reality, mohu tento útěk do Itálie uprostřed matičky stověžaté vřele doporučit.

Buon appetito.