Zápisky ze života modela Jakuba Eliáše, který se vydal budovat svou kariéru až do Asie. Jak vypadá jeho den? Co všechno zažívá a s kým se při své práci potkává? To vše zjistíte z jeho deníku, který píše exkluzivně pro Invogue…

33. – 41. den

Mé šesté pondělí v Jakartě přeplněné lidmi i auty začal poněkud smutně. Zaprvé jsem zaspal casting (naštěstí jen o pár minut) a za druhé jsem se stále nedostal z té nemoci, takže bylo fakt těžké se prezentovat na castingu jako dokonalý model, když jsem měl chu’t všechny ty lidi pozvracet a… vlastně i něco jiného:) Byl to casting na kampaň Metro, což je jeden z nejznámějších multibrandových obchodů tady – něco na způsob pražského Van Graff. Vzhledem k tomu, že jsem přišel do auta jako poslední, a v autě už sedělo 6 modelů a modelek, samozřejmě jsem vyfasoval místo na rozkládací sedačce v kufru. Ehm, proč ne, že? Když jsem pak z castingu dorazil domů, lehl jsem si a okamžitě jsem usnul.

Bohužel jsem ale spal jen pár minut, protože jsem měl další casting. O tom jsem se dozvěděl pouhých dvacet minut předem! Casting to byl na televizní show a myslím, že bych měl být hned v příští epizodě, tak se určitě zasmějete. Byl to totiž ten typ televizní show, kde se lidi ztrapňují až do té míry, kdy už to víc není možné… To já ostatně dělám dnes a denně, tak proč za to nedostat zaplaceno, že…:) Ti lidé byli fakt divní… Žena a muž – ta ženská mluvila tak soustředěně ke svému rozkroku, že jsem čekal, že jí každou chvíli vypadne tampon. A chlapík byl zase typický ňouma, co jen sedí, kýve hlavou a neřekne ani slovo. A když ho konečně řekne, tak ho ta ženská přeruší a vykleští.

V úterý jsem měl fitting na přehlídku Levi’s, což nebylo nic závratného až na požár, který zrovna probíhal v budově, kde byl casting a který zjevně nikoho netankoval, takže casting vesele pokračoval ve stylu: „je nám jedno, že všichni umřete, hlavně že bude nafitováno.“

Ve středu mě čekal opět casting, na který jsem jel tentokrát sám. Bylo to přes celou Jakartu do budovy L’Oréalu. Taxikář na mě zhruba hodinu čekal, hodinu a půl jsme jeli tam a hodinu zpátky. V přepočtu na koruny jsem platil 300, což je fakt vtipný! Casting byl super, se super lidma, kteří po mě chtěli super trapné věci, ale zvádl jsem to a světe div se, v neděli mám job pro L’Oréal. Je to event, kde budu něco jako tvář L’Oréalu a lidi se se mnou budou fotit a budu se tvářit jak je vše úžasné a nakonec toho všeho bude přehlídka. Docela se na to těším.

Pokud už vás moje vyprávění trochu nudí, tak se nedivte. On když se vám vaaří žaludek, tak toho moc nezažijete. a Monča? Ta celý týden pracovala, takže jsem se s ní ani neviděl. Zato pátek byl velmi adrenalinový. S frantíkem a bookerkou jsme totiž jeli na casting na krém na obličej někam do Krcálkova, kde bylo asi 200°C a všichni tam kouřili. A jelikož se můj stav nezměnil, ba i zhoršil, tak mi tam fakt nebylo do zpěvu. Navíc jsme museli mít oblek a to mi taky dvakrát nepřidalo. No, dopadlo to tak, že když jsme přišli na řadu, tak jsem byl ještě ok, ale během 15 minut se mi udělalo tak zle, že jsem nemohl chodit a byl jsem zelený jako zvratky. To byl okamžik, kdy má bookerka asi konečně pochopila, že nekecám a že je mi fakt zle. Posadila mě do taxíku a jel jsem do nemocnice…

V nemocnici jsou všichni děsně milí a hodní, ale má to háček. Chtějí za to neskutečné prachy. Nechal jsem se vyšetřit, dali mi infuzi a dělali testy. Po dvou hodinách mě pustili domů, dali mi antibiotika a něco na čištění krve, jelikož mám v krvi nějakou infekci z toho podělaného sushi. Hej hou a to je můj nudný týden.

Víkend jsem samozřejmě trávil v pelechu, kde jsem pojídal suchary, chleba a banány. Zní to dobře, ale po týdnu má člověk chuť ten banán rozmáčknout chlebem, spláchnout to do záchodu a se sucharama umlátit kohokoliv, kdo na vás promluví. Od pondělka začínám zase pracovat a po antibiotikách chodit do fitka, jelikož za ten týden se ze mě stalo něco, co nejde ani popsat – jedním slovem blééé.

Pro oživení přidám trochu historie. Modeling jsem začal dělat cca před 10 měsíci. Byl jsem u jedné agentury, kterou nebudu jmenovat a která už stejně neexistuje, jelikož jí koupil Czechoslovak Models (zasvěcení a ti co ví, vědí…). Tam jsem byl asi 7 – 8 měsíců, nic se nedělo, neměl jsem žádnou práci a jejich přístup byl jedním slovem katastrofa. Tak jsem začal hledat novou agenturu a narazil jsem na mou nynější PH Models. Tam jsem byl zhruba měsíc a už mě vyslali na měsíc sem. Nechápal jsem, že vše záleží jen na agentuře, ale je to tak. Když máte špatnou agenturu, nemáte nic. Takový byl tedy start v této nadmíru povrchní branži plné lásky a vnitřní krásy:))

Mějte se krásně, skládejte básně a nakonec ještě poznatek dne: Když vám v nemocnici řeknou, ať jdete na záchod a dají vám hnědý kalíšek, tak do něj prosím nečurejte jako já, ale udělejte tu druhou potřebu. Jinak totiž zažijete trapas jako já:)))

Váš Kuba