V poslední době se čím dál více skloňují tři slova – obsedantně kompulzivní porucha – jejíž zkratka OCD si už našla své místo v běžném slovníku i v mnoha televizních seriálech. Čím více o této poruše vím, tím více ji u sebe pozoruji a tím více se bojím, že se u mě zvrhne ve FOCD – Fashion Obsessive-Compulsive Disorder!
Nevím jak vy, ale já u sebe už pěknou řádku let pozoruji příznaky obsedantně kompulzivní poruchy, která se vyznačuje tím, že člověk má neustálé nutkání vykonávat určité rituály, které když neudělá, dostaví se stavy úzkosti. Proto s sebou všude nosím lahvičku Detolu, abych se mohl dezinfikovat kdykoliv sáhnu v tramvaji na madlo či v supermarketu na košík, proto sebou nosím všude parfém, protože kdykoliv ucítím jen náznak svého potu, propadám hysterii…
Tím to však nekončí. Ba právě naopak. V poslední době se u mě vyskytují situace, kdy jsem značně nervózní, pokud v obýváku zhasnu jiným vypínačem než tím u ložnice (další mám v kuchyni). Tím totiž vznikne vizuální nesoulad a jeden vypínač je otočen nahoru, kdežto druhý dolů! Radši třikrát vstanu, než abych nechal vypínače designově neuspořádané. To samé je s ovladači na televizi. Vždy musí být vyrovnané v levém horním rohu stolku v obýváku, jinak jsem nervózní a značně podrážděný.
Vedle vany mám seřazené lahvičky s kosmetikou podle velikosti, a usnu jen za předpokladu, že má peřina má přesně vyrovnané cípy na okrajích postele a je knoflíky otočená k nohám. A není to jen doma. Mám své oblíbené místo k parkování v Paláci Flora a když je obsazené, kroužím kolem tak dlouho, než mi ho nějaký zmetek uvolní. Když to nejde jinak, zaparkuji jinde, ale pak marně stepuji na „svém“ místě a hledám auto.
Moje porucha (nikdy jsem to tak nenazýval, vždy mi to přišlo spíš roztomilé) se však projevuje i jinak. Když si dám jednou sojové laté ve Starbucks, vyžaduji ho stále dokola a vůbec mě nezajímá, že ho má také Costa. Když chodím do fitka, vždy je to jen jedno vybrané fitko a i kdyby vedle postavili úplně nové, o polovinu levnější, budu věrný svému starému fitku. Mám tam totiž svou skříňku číslo 90, kterou obsazuji vždy… A podobně jako s místem k parkování, vždy se k ní vracím, i když mám omylem skříňku 69.
Tohle všechno mě přivedlo na myšlenku, zda se obsedantně kompulzivní porucha, kterou trpí člověk milující kosmetiku a módu, nemůže zvrhnout v něco, po čem touží každý návrhář i každý prodejce – obsedantně kompulzivní shoppaholismus! Chápejte to tak… Vyrazíte do centra na nákupy. Po hodině čekání zaparkujete na svém oblíbeném místě a poté, co do automatu naházíte přesně stejný počet mincí jako minule, vyrazíte na nákupy! A bum! Dostáváme se do multilevelového shoppaholismu! Minule a předminule jsem byl v Simple a koupil jsem si Louboutinky (mimochodem, dnes jsem zjistil, že je nutně potřebuju – pro rejpaly, ty pánské). Nojo, ale co když to opravdu udělám a projeví se má porucha? Nebudu pak potřebovat nové louboutinky každý měsíc, každý týden… Nebo každý den?
Pane bože, jak se dá tohle léčit!? Zatím jsem vděčný za svou nespavost když nemám srovnané cípy a za nervozitu, když nemohu uložit cvičební tašku do své skříňky… Ale co bude dál? A co když v tom nejsem sám! Nejde snad o nějakou nákazu, kterou nám očkují obchodníci formou vůní v jejich obchodech?
Možná je na čase se zamyslet a začít s krutou léčbou! Slibuji, že dnes nechám vypínač rozhozený a že zítra si ve fitku vezmu jinou skříňku… Cípy postele mi ale prosím nechte… Rád bych se vyspal… A kdo ví, třeba se jednou dočkám toho, že se nenechám ovlivnit…
