• Fashion
  • Novinky
  • Trendy
  • Kampaně
  • Ze zákulisí
  • Představujeme
  • Pelmel
  • top ten trends
• Beauty
  • Novinky
  • Vychytávky
  • Relax
  • Kampaně
  • Představujeme
• Design
  • Novinky
  • Představujeme
  • Interiéry
  • Vyzkoušeli jsme
• Shopping
  • Na stopě
  • Žhavé tipy
  • Dobré adresy
• Soutěže
• Video

Nejčtenější

Abecedně

Jak tě vlastně napadlo stát se fotografem?
Už na základní škole jsem věděl, že budu dělat v téhle branži. Táta i brácha jsou režiséři a mně se líbila jejich profese. Režii jsem ale dělat nechtěl, protože je hodně náročná na čas. Jeden film připravuješ třeba tři roky, kdežto při focení, pokud děláš módní fotku, vidíš výsledek ještě ten samý den. Nejsem tak trpělivý, abych čekal roky, než uvidím výsledek svojí práce.
 
Režie má ale podle mě k focení pořád daleko. Kdo ti dal ten prvotní impuls?
Táta. Vyučil se fotografem a až pak vystudoval FAMU a přešel k režii. To on mi dal první foťák a naučil mě s ním zacházet.
 
Vzpomínáš si ještě, jaká byla tvá první fotka?
S focením jsem začínal někdy ve 14 letech a tehdy mě hodně zajímaly spolužačky. Fotit je mi připadalo zábavné, nehledě na to, že na to tehdy holky hodně letěly.
 
Jak se to vyvíjelo dál?
V deváté třídě jsem se musel rozhodnout pro další školu, a protože mě v té době focení hodně bavilo, měl jsem jasno v tom, že chci jít na uměleckou školu. Navíc jsem tehdy nesnášel chemii a matematiku a na umělecké škole se tyhle předměty vyučovaly jen dva roky, takže v tom byl z mé strany tak trochu kalkul.
 
Umělecká škola ale znamená i talentové zkoušky. Jak jsi je zvládnul?
Tehdy to byla témata jako město, řeka, les,...
 
Takže je vlastně udělal skoro každý.
To asi ne, ale pro mě to paradoxně byla témata, se kterými jsem pak na škole nejvíc bojoval. Mluvím teď o tématech jako sklo, architektura, příroda, která musíš dodržovat. Mě ale bavilo fotit módu nebo portréty, takže z těch ostatních oborů jsem dostával špatné známky.
 
V té době jsi se seznámil s Robertem Vanem?
Ano. Ve škole jsem se kamarádil se spolužáky z vyšších ročníků a ti mě s ním seznámili. Já tehdy ani pořádně nevěděl, kdo Robert je. Podruhé jsme se potkali při castingu na jednu reklamu, kde potřeboval mladého kluka, a vybral si mě.
 
Takže stačilo málo a dnes by si se věnoval modelingu?
Tak nějak (smích). Ale právě díky tomu jsme se více poznali. Robert je strašně příjemný člověk a dělá fotky, které mě vždycky zajímaly. Tehdy byl kretaivním ředitelem časopisu Elle a byl to první člověk, se kterým jsem se mohl bavit o módní fotce, protože ve škole jsme se nic takového neučili.
 
To je trochu zvláštní, ne? Člověk by řekl, že módní fotka bude na fotografické škole jedním z hlavních předmětů?
Umělecké školy jsou podle mě stále přiliš akademické, nevím proč ti víc neukazují, jaké je to v praxi, a komerční módní fotku považují za něco špatného.
 
Tak to bylo někdy v 90. letech. Myslíš, že je to tak i dnes?
Bohužel je to stále tak. Škola, kde tě učí módní fotku, u nás není.  Robert byl tehdy první, kdo se se mnou o módní fotce bavil. Ukázal mi, jak se to dělá, procházel semnou módní časopisy, představoval mi fotografy, modelky... Proto když pak ve škole na tohle téma došlo, věděl jsem, že učí naprosté nesmysly. Robert mi tehdy řekl: "Hele, všechno je to daleko jednodušší, dělej to tak a tak..." Bral to z praktického hlediska, ne z toho akademického. A za to jsem mu strašně vděčný.
 
Proč si tehdy vybral právě tebe?
To byla spíš náhoda. Vlastně já jsem si vybral jeho. Když jsem si s něčím nevěděl rady, tak jsem mu volal a on mi poradil. Postupem času se z nás stali kamarádi a byl to Robert, kdo mě seznámil s Klárou Tománkovou, která byla produkční časopisu Elle a začala mi dávat práci. Díky nim jsem se vlastně dostal k focení pro tenhle časopis, ale rozhodně to nebylo tak, že mi hned dali fotit fashion story. Tehdy mi bylo 18 let, takže jsem fotil maximálně portréty, nebo reportáže.
 
Takže svou první fashion story jsi nefotil pro Elle?
Ne, bylo to pro časopis BM, který vydávala Sanoma. Ta fashion story se tehdy jmenovala "Dívka ve městě", takže jsem fotil modelku jak chodí po nákupech, jezdí autem, sedí v kavárně, no prostě sen každého fotografa (smích).
 
Jaký to byl pocit, být najednou tím velkým fotografem?
Bylo to úžasné, ale zároveň neuvěřitelně těžké. Dokud jsem dělal asistenta Robertovi, přišlo mi všechno snadné. To je jako když vidíš někoho řídit auto. Když to pak ale děláš sám, tak je to úplně jiné. Najednou musíš přemýšlet, jak jdou stránky za sebou, kolik fotek má být portrétů, kolik celých postav... Musíš přemýšlet dopředu a i když si to důkladně připravíš, na place je pak všecho úplně jinak.
 
Měl jsi tehdy kreativní svobodu?
Určitě ne! Vždyť to byla moje první fashion story. Měl jsem zadání a takový inspirační layout, kterým jsem se měl řídit.
 
Layout ve mně evokuje kopírování, nebo aspoň při práci se s tím hodně setkávám. Jak se na to tváříš ty, když chce někdo okopírovat fashion podle zahraničního vzoru.
Já tohle na jednu stranu chápu. Za prvé jsou líní něco vymýšlet, protože v módním časopise to jde jako na běžícím pás,u a za druhé, ani platy těch lidí nejsou tak vysoké, aby se někdo mohl kreativně projevovat. Když přijdeš s nějakým vlastním nápadem, musíš ho odprezentovat a k tomu slova nestačí. Takže stejně hledáš inspiraci ve formě obrázků, které potom tomu odpovědnému člověku prezentuješ. U nás je ta chyba, že když ti dají layout, chtějí ho přesně zkopírovat. To je ale nesmysl, protože modelka ani oblečení nikdy nebudou stejné jako v originále. Potom to vypadá blbě a kdo za to může?
 
Fotograf!
Přesně tak. Nikdo už nevidí to, že fotograf dělal, co mohl, a srovnávají nesrovnatelné. Není to v tom, že Češi jsou špatní fotografové. V cizině například existují tzv. moodboardy (inspirační obrázky), se kterými fotografové chodí fotit. Není to ale o tom, že vezmou celou fashion story a řeknou: "Takhle to uděláme!".
 
Existuje v ČR nějaký časopis, který ti dává při tvorbě volnou ruku?
Určitě Dolce Vita a magazín Proč ne?. Tam přijdeš s nápadem a když se jim líbí, dají ti naprostou volnost.
 
Tvoje jméno je hodně spojováno právě s Dolce Vitou, díky níž tě všichni znají jako chlapského fotografa. Jak vlastně vzniklo tohle tvé zaškatulkování?
Je to asi proto, že v Čechách chlapy nikdo nefotí a ani tu není moc pánských časopisů, pokud nepočítáme Maxim a Formen. Jakmile je něco v menšině, lidé si toho daleko více všimnou. V Dolce Vitě ze začátku fotila holky Anna Mrázek Kovačič. Já tehdy vyfotil jednu fashion story s klukem a už se to začalo nabalovat. Když jsem pak udělal fashion story s modelkou, nikdo si toho ani nevšiml a stejně si mě všichni pořád spojovali s klukama.
 
Vadí ti tahle tvá škatulka?
Vůbec! Já si myslím, že se nekategorizuji jenom na pánskou či dámskou fotku, jako to mají někteří fotografové. Některým fotografům přijde, že fotit kluky je gay tématika a pravdou je, že pánská high fashion tak vypadá. Ale opravdu jen vypadá, protože jen málokdo z modelů a lidí, co se kolem tohohle byznysu točí, je gay. Ani já nejsem gay.
 
Jsem rád, že jsi to řekl, protože mnoho lidí to určitě překvapí!
Upřímně se jim ani nedivím, že si to myslí. Kdybych byl kadeřník, tak je to stejné, protože tohle všechno jsou taková zženštilá povolání. Když jsi módní návrhář, automaticky máš nálepku gay. Když ale navrhuješ nábytek, to už je něco jiného, to jsi heterák jako blázen! Tohle kastování tu je, bylo a podle mě vždycky bude.
 
O fotografech se ale také traduje, že spí se svými modelkami.
To je pravda a podle mého názoru to bylo normální zejména v 90. letech. Dneska si to ale fotograf nemůže dovolit, protože modelka by hned šla, řekla to v agentuře a byl by konec. Daleko častěji se ale stává, že je to naopak, že modelka se snaží skočit ti do postele!
 
Máš nějakou takovou zkušenost?
(smích) Všichni kamarádi mi říkají: "Hele, ty fotíš ty modelky, ty s nima určitě spíš..." Nutné je však podotknout, že ty holky v reálu vypadají úplně jinak než na fotkách a musím se přiznat, že někdy ne líp. Mnohým z nich je navíc tak 16 let, takže co stím?
 
Je pro tebe těžší fotit kluky, nebo holky?
Určitě holky. Pokud se bavíme o tom, že máme dobrý styling, u holky všechno trvá daleko déle. Make-up, lakování nehtů, spousta variant vlasů, které se pořád mění, protože nevypadají dobře. Když fotíš kluka, který je nakrátko ostříhaný, není co řešit. Možná mu uděláš hnědší, nebo bledší make-up, ale jinak je focení kluků daleko jednodušší.
 
O tobě je známo, že rád fotíš nezvyklé fashion. Velmi dobře si třeba vzpomínám na jednu fashion story v Dolce Vitě, která byla plná kožených náhubků a bičíků. Proč vyhledáváš tyhle extrémy?
Když člověk pořád fotí uhlazené sladké fashion story, tak toho má někdy plné zuby. Někdy máš prostě chuť udělat opak. Lidi na mých fotkách se všeobecně moc neusmívají a neskáčou radostí. Ostatně ani v životě se člověk pořád nesměje. Nekdy máš pocit, že když jsi v depresi, připadáš si lépe, když se mračíš. Když dělám tenhle druh fashion story, tak nechci, aby to vypadalo vulgárně. Pořád se snažím, aby to bylo o módě a ta by měla být luxusní a hezká na pohled. Je důležité aby se to lidem líbilo, i když je to trochu tvrdší.
 
Díky Dolce Vitě jsi se stal také jediným českým fotografem, který fotil Mathiase Lauridsena. Jak probíhá takové focení topmodela?
Tihle kluci jsou velcí profíci a vůbec neřeší, jestli jsi světoznámý nebo jak fotíš. Dobře vědí, že když už je agentura pošle na nějaké focení, tak to není úplná příšernost. Do Dolce Vity nám také hned neposlali Mathiase. Dali nám pár kluků, se kterými jsme něco nafotili, pak se podívali, jak ten časopis vypadá a až pak nám poslali někoho lepšího, což je naprosto v pořádku. A když pak takový kluk na focení přijde, vůbec se neofrňuje a udělá co chceš.
 
Takže žádné hvězdné manýry?
Ne, to je spíš doména modelek. U kluků je to jinak. Čím slavnější ten model je, tím víc je profi. Třeba právě Mathias. Když jsme s ním byli v restauraci, objednal si jedno jídlo, jedno pití. To modelky si poručí ještě lahev, když vědí, že to produkce zaplatí. Mathias byl při focení hrozně skromný. A nejen on. Když jsme třeba na severu Německa fotili Nicolaie Haugaarda, kolem bylo asi na nule. Já mu řekl, že by nebylo špatné, kdyby si lehnul do moře. A on neřekl: "To neudělám", nebo "Ne, vždyť nastydnu!".  Prostě to udělal! Jsou to profíci a člověku hodně usnadňují práci. Všechno pak plyne daleko rychleji.
 
Takže focení s profíkem je rychlejší?
Přesně tak. Ti kluci přesně znají svoje tělo, obličej, vědí jak se pohnout, který profil jim sluší, jak hýbat rameny. Vyfotíš deset fotek a máš to! Podobné je to s topmodelkami. Taková holka když se postaví, tak to jede a nemusíš vyprávět vtipy, říkat jí co má dělat, nemusí hrát hudba. Prostě se postaví a je to tam.
 
Fotil jsi i v backstage Milan Men Fashion Week. Jak to tam vypadá?
Hrozně zajímavé je vidět ty rozdíly mezi kluky. Všichni jsou tam extrémně hezcí a relativně stejně staří. Tím ale všechna podobnost končí. Jeden je takový ten uhlazený chlapec v tričku s límečkem, co má nanagelované vlasy, na nohou adidasky a poslouchá iPod, ten druhý má zase vytahané triko, kanady, kouří a je to takový ten EMO chlapec. Pak jim ale udělají stejný make-up, obléknou je do jedné kolekce oblečení a všichni jsou stejní. Po přehlídce se ale zase pěkně vrací co svých ulit a póz.
 
Je mezi nimi cítit rivalita?
Určitá rivalita mezi nimi je. Všichni ti kluci vydělávají hodně peněz a všichni se navzájem znají, takže když si prohlíží časopisy a řeší, kdo dostal jakou kampaň, je to všechno spíš v humoru a jsou na sebe příjemní. Ten okruh pánského modelingu je totiž hrozně malý na to, aby se mezi sebou pomlouvali a intrikařili.
 
Na začátku jsi říkal, že skoro žádný z modelů není gay, i když si to o nich lidé všeobecně myslí. Platí to i ve světovém modelingu?
Stoprocentně. Ti kluci nejen že nejsou gayové, ale mají pocit, že to musí svému okolí pořád dokazovat.
 
Jak to myslíš?
No, schválně chodí tak nějak nařachaně, sedají si jako drsní chlapi. Někdy přijdou na focení a bojí se, aby na ně někdo nekoukal jako na gaye, takže první věc potom co pozdraví a zeptají se co budou fotit je ta, že řeknou: "No já včera se SVOJÍ HOLKOU, se kterou chodím..." Pak s ním nafotíš sexy fotky, jak se válí v písku a polévá se vodou, dofotíš a on zase: "No, já jak mám teď tu HOLKU, hele to je kočka! Ukážu ti jí na Facebooku, ok?" A když tohle udělá po páté, tak jen řekneš, "Hele, já mám taky holku..." a on si oddychne, že je to všechno v pohodě. Celkem to chápu. Když je ti 18 a máš sladký obličej, krásné tělo a fotíš pro pánský časopis, kde se válíš ve vodě a házíš si míč s dalšíma klukama, je jasné, že ve škole i doma ti dávají sodu.
 
Myslíš, že tyhle předsudky mají lidi i v zahraničí?
No samozřejmě. Jakmile fotíš věci, které zavánějí gay tématikou, a co si budem nalhávat, to ty zahraniční pánské tituly většinou zavánějí, tak je jasné, že tvůj hetero brácha, který s modelingem nemá nic společného ti řekne: "Ty jo brácha, ty seš ale buzna, co?" A stejné je to ve škole. U věcí, co jsou spojené s módou a klukama se vždycky objeví lidi, kteří začnou říkat, že jsi gay. A pokud jsi mladý kluk, tak máš hroznou potřebu všem dokazovat, že gay nejsi. Pokud jsi starší, tak je ti to jedno, protože sám nejlíp víš, s kým spíš a nemusíš řešit okolí.
 
Před pár dny jsi se vrátil z Asie, kde jsi fotil interiéry. Přestala tě bavit móda?
Tohle byla jen taková jednorázová nabídka pro Elle Decor a myslím si, že jakákoliv nabídka, která je spojená s cestou do zahraničí, je zajímavá. Navíc tohle nebyla tak náročná práce a byl jsem si jistý, že jí zvládnu, takže proč ne? Podle mě taky není dobré, když fotíš dlouhou dobu pořád stejné téma. Po čase tě to totiž přestane bavit.
 
Úplně jiné je focení reklamy. Fotil jsi teď nějakou?
Nedávno jsem fotil reklamu na kávu Jacobs a v současnosti chystám jeden projekt pro České Dráhy.
 
Jak takové focení reklamy probíhá?
To je něco úplně jiného než focení pro časopisy. Kolem je 25 lidí a řeší se každá maličkost. Tři lidi rozhodují o tom, jestli sklenička bude tam, nebo tady, řeší se přesný výraz a často je na focení přítomný i klient, který do všeho mluví, i když tomu vlastně vůbec nerozumí. Tohle je úplně jiný druh práce.
 
A dává ti něco, krom peněz?
Dává mi radost v podobě peněz. Občas se také stane, že ti dají volnost, a to je potom super. Vlastně si tě vyberou pro tvůj styl práce, dají ti produkt, nápad a nechají tě kreativně myslet.
 
Takhle asi fungují i kampaně velkých módních domů, je to tak?
Přesně tak. Tam ti řeknou, že chtějí kampaň ala Mario Testino a to je super, protože do toho zasahuje přímo fotograf svým know-how.
 
K takové zakázce se ale musí být těžké propracovat, že?
To každopádně. Ty zásadní kampaně dělá 5 fotografů, protože oni jsou absolutní jistota. Těm firmám se to pak navíc dobře prodává, protože když Burberry už několik let fotí Mario Testino, všichni o tom píší, Těžko by si u Burberry řekli: "OK, letos nám kampaň nafotí tenhle no name fotograf."
 
Jaká kampaň se ti v poslední době líbila?
Hodně se mi líbila právě kampaň s Mathiasem Lauridsenem pro Bruuns Bazaar. Jinak mám moc rád kampaně Calvin Klein... Takové ty stylově čisté, kdy Natalie Vodianová leží na kameni... To je klasika. Také se mi moc líbí kampaň Burberry s Emmou Watson a jejím bratrem. Ony ty kampaně Burberry jsou pořád stejné, což je dobře. Je to usedlá značka a lidi co si kupují jejich věci nejchtějí vidět hady, nebo džungli. Chtějí klasiku a je hrozně těžké jí udržet a zároveň být moderní. A u Burberry to skvěle funguje. Každý rok vypadají stejně a přeci jsou trochu jiné.
 
Jaké časopisy si kupuješ?
Nejraději mám Vogue Paris. U něho mám pocit, že každý měsíc je tam nějaká přidaná hodnota, která mě překvapí. Hodně mám rád také časopis Monocle, který je spíše o designu než o módě, ale trocha módy se v něm také najde. Všechny ostatní časopisy se mi slévají dohromady. Harper's Bazaar, Elle, Instyle...
 
Proč si myslíš, že má americký Vogue takový úspěch?
Americký Vogue je taková komerční jistota. Hodně se prodává, ale nám v byznysu se pořád více líbí ten francouzský. Moje máma ale třeba nechápe, proč je tam ta nahá paní s jedním prstenem na ruce. Tak si raději koupí ten praktický časopis, kde je více věci, které si může koupit a má u nich popisku, kolik stojí. To je také jeden z důvodů, proč u nás skutečný módní časopis nebude nikdy fungovat.
 
Dá se tedy říci, že uznáváš více Carine Roitfeld, než Annu Wintour?
To je těžké, nevím, jestli je Vogue Paris prací Carine, nebo spíše jejího týmu. Ona má ale tu pozici, že má hodně posunuté hranice. Může dělat, co ji napadne. To Anna asi taky, ale už to má těžší, protože Amerika je jeden velký business!! Taky Carine je sama výjimečná stylistka, tak mám pocit, že je víc kreativní, než paní Wintour.
 
Práci jakého zahraničního fotografa máš rád?
Stevena Kleina. Některé jeho osobní věci se mi vůbec nelíbí, ale to, co fotí do časopisů, nebo na kampaně, to je hodně promakané. Když jsem začínal s focením, zbožňoval jsem Maria Testina. Dnes už mi jeho práce připadá jednoduchá. On sází na hezké tváře, světlo a to je jeho záruka úspěchu. Nejvíc u mě však vede Richard Avedon, který už je bohužel po smrti, ale on je pro mě skutečná ikona. On vymyslel prostě všechno. I u Kleina a Testina je vidět, že ho v některých věcech kopírují a vycházejí z jeho díla.
 
Když se podívám na některé fotografy, trochu se leknu jejich vzhledu. Ty jsi výjimka. Jaký je tvůj vztah k módě?
Já si myslím, že tohle je doména ČR. Když se podíváš do zahraničí, tak tam jsou fotografové většinou velmi chic. Já si nepřipadám jako fashion victim, co si nějak ujíždí v posledních trendech. Sázím na jednoduchost, tedy úzké džíny, bílé tenisky a bílé nebo šedé triko. Tím člověk nikdy nic nezkazí a může tak fungovat klidně celý život. Třeba můj otec. Ten nosí celý život jednobarevnou košili s vyhrnutými rukávy, jeden druh Levisek a semišové camel boty. Když se pak podívám na staré fotky, pořád vypadá moderně. Džíny a košile prostě budou cool pořád. Zato když vidím fotky otců mých kamarádů, kteří nosili cool šusťákové bundy, nestačím se divit. Asi jsem tenhle vztah k módě zdědil po rodičích.
 
Tvůj otec i bratr pracují ve filmu. Co bys dělal ty, kdybys nefotil?
Režiséra hudebních klipů nebo kameramana.
 
V současnosti vzniká spousta krátkých módních filmů. Práce na něčem takovém by tě nebavila?
Určitě bavila, jsou to krásné věci. Na nich je skvělé to, že jsou krátké a úžasně vizuálně zpracované. Zároveň mi však bohužel připadají prázdné, bez pointy. A to je mnohdy i problém módního světa. Na pohled vypadá hezky, dramaticky, úžasně dokonale, ale není tam ta pointa. Život není jen o módě a stylu, je o něčem víc. Tím se ale módní svět nezabývá a stává se tak trochu povrchním. Smutné je, když lidé módě propadnou a hledají v ní něco víc, než styl a módní inspiraci.

Přidat komentář

Komentáře (7)

Soutěž

Vyhrajte luxusní hodinky Victorinox Officer's Chrono v hodnotě 10 529 Kč!